První společná akce - Borovice 2014

Prvňáčci strávili tři dny na adaptačním výjezdu a musím říct, že jsme si to všichni náramně užili. V pondělí ráno jsme nabalili věci, posadili děti do autobusu a vyrazili jsme směr Mnichovo Hradiště a ubytovací zařízení Borovice.

Cesta autobusem probíhala v pohodě a první věta "Kdy už tam budem?" padla až po půl hodině jízdy. Byli jsme tam rychle, pan řidič nás dopravil rychle a bezpečně, děti si už po cestě určily, kdo s kým bude spát v pokoji, takže jsme se i rychle ubytovali. Pokoje byly se čtyřmi lůžky, děti spaly po dvou nebo po třech. WC i sprcha byly společné.

"Kdy už můžeme svačit, paní učitelko?" ptali se prvňáčci, sotva vylezli z autobusu. Ještě jsme ani nevybalili spacáky a jídlo od maminky už bylo snědené.


Za chvíli jsme šli na oběd (měli jsme rýži a čínu) - děti dostaly obrovské porce a skoro nejedly (chleba od maminky je chleba od maminky). Po obědě jsme začali hrát první společné hry a stanovili jsme si pravidla.

Dostali jsme i první úkol: měli jsme vytvořit třídní erb. Děti rozhodly, že v něm bude náš třídní plyšák tygr. Vincek neváhal ani chvíli a tygra nakreslil. Povedl se mu, co říkáte?

"Magdo, ten tygr vypadá jako mravenečník," pravil autor.
"Mně se líbí - má pruhy, je to tygr."
"Nemohli bychom mít v erbu radši mravenečníka?"
"Necháme to na tygra..."

Děti se ještě domluvily, že do erbu nakreslí všechno, co umí. A tak tam máme písmenka, číslice, naše jména a plno dalších obrázků.

"Je to našišato!" křičely děti, když viděly erb viset. Ale nevadilo to, vyfotili jsme se a na třídní erb jsme hrdí. Těšíme se, až obrázek vyzdobí naši třídu.

Po práci jsme si museli odpočinout, to jistě pochopíte...

Vydali jsme se na první průzkum okolí. Prošli jsme celý tábor, objevili bazén ("je tam mrtvá žížala!"), altánek, potok, můstky, pavouky, zvláštní listy, sochu a plno dalších zajímavých věcí.

Vydali jsme se i za plot tábora a našli první brouky "ohnivály", jak je nazvali kluci.

A pak už byl čas na to, abychom zamazali všechno oblečení, které jsme měli na sobě. Protože taková klouzačka v lese, panečku! Vylézt do kopce, a po botech (po zadku) sjet dolů... "Magdóóó, tady to je jako takový velký dětský hřiště!!!" volali na mě kluci a zářila jim očička.

Nedošli jsme daleko. Ale o pár metrů dál jsme objevili kus lesa, ve kterém se daly stavět domečky, lézt po kořenech, šplhat do stráně nebo obdivovat mech a lesní kvítí.

Malinko jsme se ušpinili jak na rukou,

tak tam vzadu... :)

Ale to už jsme pozorovali pavouka, jak chytil mouchu. Byl to boj na život a na smrt...
A pak už honem umýt ruce a na svačinu :)

Po svačině jsme utvořili smíšená družstva - v každém byl prvňáček, druháci, ... až po největší děti. A společně jsme soutěžili. Běhali jsme, nosili jsme se, předháněli jsme se.

Po večeři (segedínský guláš s knedlíkem) jsme se šli obléknout a došli jsme k táboráku. Opékali jsme buřty, zpívali jsme a potmě jsme se v hadu vraceli zpátky do pokojů. Děti si ještě vyčistily zuby, přečetly jsme pohádku a během pár minut byl klid. Prvňáčci usnuli během pěti minut... Bylo toho zkrátka moc :)

Ani ráno nikdo nevstával se slepicemi, všichni počkali na raníček pana ředitele a některé jsme musely tahat z postelí až před půl osmou. Ale s úsměvem na tváři a holínkami na nohou jsme se těšili, co úterek přinese... :)

Po snídani jsme se vydali na velkou a dobrodružnou výpravu. V lese bylo nádherně, svítilo sluníčko, prostě parádní den.

Brzy jsme došli k ovcím, zopakovali si, jak říkáme mláďatům různých zvířat a nakrmili ovečky ohryzky z našich svačin.

Zanedlouho jsme zkoumali život koťat (která by se nechala ochočit - šla za námi pěkných pár desítek metrů).

Děti už začaly bolet nohy ("těším se, až si lehnu na svoji postel ve svém pokoji") a shodou náhod se před námi objevila hospůdka. Sice zavřená, ale pan majitel byl tak hodný, že nám otevřel a nalil dětem malinovku.

Dětem stačí pár vteřin, aby nabraly ztracenou energii - takže jsme se po chvíli vydali na další cestu v nepoměrně rychlejším tempu. Došli jsme až do vesnice, kde děti na obecním plácku (za dozoru místní obyvatelky, která nás bedlivě pozorovala z okna) sesbíraly všechny hřiby, které si tam zřejmě místní pěstovali.

Takže děkujeme, vicmanovští :)

Zpáteční cesta byla náročná. Prošli jsme polem, úvozem, houštím, trny, lesem, ostružiním, potokem, ... abychom na oběd přišli zpátky (sice pozdě, ale přece na nás čevabčiči s bramborem zbylo).

Houby nám šplhání neusnadňovaly, naopak :)

Po obědě a potřebném poledním klidu ("hurá, můžeme si lehnout!") jsme se rozdělili do skupinek a plnili úkoly, které nám připravily děti z druhého stupně. A tak jsme kopali do míče, skákali přes švihadlo, zpívali písničky, luštili hádanky, házeli na cíl, pamatovali si obrázky, zdolávali šifry, ...

Všichni jsme za vyložené úsilí dostali sladkou odměnu a po svačině byl čas na přípravu masek. Paní vychovatelky vyhlásily večerní karneval. A tak se děti začaly proměňovat... :)

K večeři byly zapečené těstoviny a dětem moc chutnalo.

A pak už se tančilo, zpívalo, řádilo, ...

A pak už jen vysprchovat, vyčistit zoubky a spát...

Ráno nás opět probudila kytara pana ředitele.

Přišel čas balení, hodnocení, snídaní a odjezdu.

Bylo toho moc, tak se nedivme, že někteří spali i cestou domů.

No vyznejte se v tom - tolik věcí! Takže se, prosím, nedivte, že máte v kufrech věci, které ani neznáte. Vezměte je do školy a určitě tam najdete pro změnu vaše oblečení :)

Co napsat na závěr?
Jsem moc ráda, že jsem mohla děti poznat v jiných situacích, než při sezení v lavici. Všichni prvňáčci svůj první delší školní pobyt zvládli se ctí, nikdo neplakal (nebo aspoň ne tak moc), nikomu se naštěstí nic nestalo - ale všichni jsme se skvěle bavili, užívali jsme si vzájemné společnosti, přírody i aktivit.
Jsem nadšená tím, jaká skvělá parta se nám tvoří. Jsem ráda, že se děti respektují, pomáhají si, dovedou si spolu hrát i spolupracovat...
Bylo nám spolu moc hezky. A já se moc těším na další podobné akce.
Magda M.